Co je nemoc? Je to ne-moc

Nemoc ... nebo ne - moc?

     NEMOC. Co je vlastně nemoc? Je to stav nerovnováhy. Je to stav mysli, který trvá tak dlouho, že se začíná ukazovat i v naší fyzické realitě. Je to stav, kdy nad sebou právě nemáme moc … Co to znamená? Kam jsme tu moc dali? Jak můžeš vůbec říct, že nad sebou nemám moc? Tak kdo ji nade mnou má? “  

     Má ji nad námi mysl. Mysl, která využívá toho, že právě nejsme plně přítomni ve svém těle a v souladu se svou duší. Stane se nám to, když tzv. „jedeme na automat“ . Vůbec nevnímáme, co naše tělo cítí, myslíme si, že je to prostě „jen tělo“. Jenže to tělo není jen maso a mozek a krev. Tělo, každé tělo, je také  velmi inteligentní  …. je to dar, který dostáváme při příchodu na svět. Dostáváme fyzické tělo, inteligentní tělo a taky mysl a ego. Je to velmi vhodný balíček, když se potřebujete pořád dokola inkarnovat a baví vás systém, zvaný „karma“. 

     Jenže – když začnete najednou vnímat, že nejste jen automat a že jste vlastně ještě něco víc než „jen“ člověk, pak se začnou objevovat souvislosti. A s tím i objevení toho, že nemusíme být „otrokem“ naší mysli a žít podle toho, jaké myšlenky  nám přicházejí (pořád dokolečka dokola pár desítek myšlenek za život). Že taky můžeme svůj život tvořit. Vědomě tvořit. (Ale to jsem trošku odbočila, k tomu se přiblížíme zase někdy jindy). 

     Takže NEMOC – BEZMOC – EMOCE  – všímáte si, co tvoří základ těchto slov? (Miluju český jazyk, je to jazyk pravdy.) MOC. Je to moc. Moc nad svou myslí, nad rovnováhou ve svém těle a nad svým každodenním životem.   

 

         Takže NEMOC – BEZMOC – EMOCE  – všímáte si, co tvoří základ těchto slov? (Miluju český jazyk, je to jazyk pravdy.) MOC. Je to moc. Moc nad svou myslí, nad rovnováhou ve svém těle a nad svým každodenním životem.   

 

balance, background, harmony

Kdy tu svou moc vlastně ztrácím ?

         Je toho víc, ale jednou velmi silnou hýbací „věcí“, která má moc nad našimi životy, jsou EMOCE. 

„Ale já přece chci mít emoce, vždyť bez emocí bych neyl člověk. Nebylo by mi krásně, nemohl bych nic cítit, nemohl bych se ani pořádně rozčílit!!!“ 

A to je velký omyl. A program strachu, který nás po dlouhou dobu a mnoho životů drží mimo naše schopnosti a mimo naši moc.    

 

Emoce - nemoce ?

                    Emoce jsou výkyv z rovnováhy. Buď nahoru nebo dolů, ale pořád je to velký výkyv z rovnováhy. A tělo pro své zdraví nutně potřebuje být v rovnováze. 

      Proč jsou emoce tak „ne-bezpečné“? Protože když je řídí nevědomá mysl, pak tvoří člověk z nevědomosti a z nevědomí – a tam moc krásných věcí ukryto není … a to vytváří drama, bolesti, strachy, …. prostě nic, o co byste vědomě stáli. 

     No a co ty krásné emoce? Jsou krásné a silné, ale nejsou skutečné. Nevydrží. Trvají jen chvilku a netrvá moc dlouho, kdy se „přiřítí“ úplně opačná emoce. A pocit vyčerpání. 

     Znáte to, třeba záchvat smíchu – je nakažlivý, je k smíchu, je celkem krásný – ale!!! Všimli jste si někdy, jak se cítí tělo po záchvatu smíchu? Je unavené a vůbec mu není do smíchu (chichi). Je to jen krátkodobá iluze. A stojí to dost energie, abychom se znovu cítili vyrovnaně a plní síly.            

Taky jsem se bála o emoce přijít

               Ale odvážně jsem trénovala a ejhle: místo emocí přišly pocity, prožitky, nádherné a dlouhodobé. Že bych byla svatá? (chichi) To stěží, pořád se sem tam nějaká emoce objeví – spolehlivě, když můj milovaný syn píše domácí úkol (který je na 10 minut) klidně třeba i čtyři hodiny (s jeho přestávkami). 

     Ale je v tom rozdíl. Uvědomím si, když se nechám strhnout a mám tak úžasnou možnost – zastavit to. Zastavit samu sebe a neubližovat jemu ani sobě. Najít jinou možnost, moudřejší a schůdnější pro nás oba. A většinou se spolu pak zasmějeme tomu, jak jsme se oba zase nechali nachytat. A vždycky dostanu pusu a objetí a: „Mám tě rád, mami.“ No a to je pro mě o moc lepší než jakákoliv emoce.     

Když se uprostřed třeba křiku nebo strachu zastavíme, můžeme změnit, co cítíme. Můžeme ten strach nebo vztek pozorovat, pozdravit ho a pak pustit – opravdu pustit. A naše tělo, naše ledviny i srdce nám budou vděčné.       

              

     Každá lidská bytost má báječnou a úžasnou schopnost tvořit. Tvoříme pořád. Vědomě nebo nevědomě – ale pořád. A emoce jsou  pohon – velmi silný raketový pohon pro tvoření všeho, co s sebou právě ta konkrétní emoce a slova nesou. A to nebývá vždycky žůžo.    

Jde to!

               Mám pro vás techniku (nebo dvě):

Ta první vás nejspíš překvapí – zastavte se několikrát za den

Připravte si mobil (nebo budík), papír a tužku. Nařiďte si od 8:00 hodin ráno do 20:00 hodin večer budíky na každou sudou hodinu. Vždy, když vám zazvoní budík, zastavte se. Zavřete oči a vnímejte tělo. Jakou emoci nebo náladu právě teď prožíváte? Zapište si ji. Hodinu i náladu nebo třeba i myšlenku, co vám právě prolétla hlavou. Po týdnu se na svůj seznam podívejte a porovnejte si své emoce a pocity nebo myšlenky. Jak často jste měli pocity krásné a jak často  nepříjemné? Možná se budete divit. 

mom, mum, daughter

                   Ta druhá je ryze praktická 

Vždycky, když se přistihnete  při tom, že na někoho křičíte nebo se na někoho zlobíte – představte si, že naproti vám stojí vaše nejlepší kamarádka/ kamarád a křičíte na něj …. že tohle právě teď říkáte sobě. Že takhle křičíte právě teď na sebe.  Jak se cítíte? Nepříjemné? 

(ti nejodvážnější si můžou představit oblíbenou  kamarádku místo svého dítěte, když zrovna dítěti něco přikazují a zakazují nebo ho „usměrňují“ – schválně, řekli byste kamarádce na kafi: „Seď rovně, podívej se, jak držíš tu lžičku! Prosím tě zmiz mi z očí, nemůžu se dívat, jak jíš jako čuně!„? Určitě vás napadnou další a legračnější pokyny.) 

Křičíte vlastně na sebe

                     Ale víte co? Vy opravdu křičíte na sebe. Nezlobíte se na toho člověka, ale na to, že vás jeho chování zraňuje a znervozňuje. Ne na něj, ale na sebe, na to, že se cítíte tak bezmocně a slabě. A navíc se nám vždycky všechno zákonem kruhu vrátí. A ještě posílené, abychom si všimli, že se nám vrací to, co jsme někomu vyslali nebo  přáli.                                                                                  

           Pojďte s tím něco udělat. Pojďte to zastavit taky. Alespoň pro naše děti, když ne pro sebe – pro ty fyzické i pro ty vnitřní. 

     Není to jen o tom, že si spolu ničíme vztah. Ubližujeme si. Ubližujeme jim. Zakládáme sobě i dětem na ne-moce. Ale co je ještě lepší? Učíme naše děti, jak mají žít své životy, až budou dospělí jako my. Ukazujeme jim, jak vypadá náš svět a říkáme jim, že takhle je svět v pořádku. Ale není.    

Ale mohl by být ...

               MimochodemUž jste si někdy zkusili promluvit se svým Vyšším Vědomím? To byste se dozvěděli věci! Třeba to, jak úžasné a nádherné bytosti jste. A taky třeba i co udělat pro to, aby to na vás bylo i vidět.

S láskou a úctou k životu a Existenci ... Pavla C. G.

 

 
 
 
(c) Pavla C. Gondeková, únor 2021 – Článek smí být šířen, kopírován a používán pouze pro nekomerční účely,  jen v nezkrácené podobě a s uvedením autorky článku a zdroje s aktivním odkazem.